NA BAŽÍNĚ

Vdávala jsem se před padesáti roky. Bydleli jsme u manželových rodičů v podkroví, v místnosti asi 14 m2, zařízené historickým nábytkem, který by potřeboval asi 2x tolik místa, než jsme mu dali. Bylo to romantické. Pod domem vedla silnice, málo používaná, a za ní byla řeka a splav. Romantika.

Silnici začali přebudovávat na R35. A bylo bahno. Všichni chodili v čistých botách, my ne. Než jsme přebrodili stavbu, vypadali jsme – nevím jak to nazvat. Silnice pokračovala, bláto už nebylo tak aktuální, a tak jsme se přestěhovali do družstevního bytu. Vedle R35, ale na druhém konci města.  Konečně jsme byli čistí.

 Ne nadlouho. Nová silnice si žádala nové osvětlení, a tak chodník vedle zbrusu nové R35 rozkopali. A zase bylo bahno. Trvalo to, moc nespěchali.

Protože jsme bydleli v druhém patře, příroda žádná, jezdili jsme často na chatu rodičů. Tu postavil manželův otec na pozemku, kde je několik pramenů a pramínků. A zase romantika, bylo tam vždycky vlhko, příjemně i v největších horkách, křemenáky rostly přímo před chajdou. Gumáky byla samozřejmost i v nejteplejších létech.

Chata potřebovala opravit, a tak tam přijela Spětka, vysypala písek a zapadla.  Po nápravu, klasicky. Sice jsme si dělali z kamaráda legraci, že bude muset počkat, až to umrzne (bylo to v červnu), ale když nám traktoristi váhali s pomocí, že by tam zapadli taky, lehko nám nebylo. Bažina se hlásila o své právo. Zapadli jsme tam vícekrát, a tak jediné řešení bylo vysypat hlavní cesty štěrkem. Stalo se, a zas jsme byli čistí.

Zatím naše první keramická dílna, adaptovaný prasečí chlívek, nám už přestala vyhovovat, vymysleli jsme si rodinný dům s ateliérem. Stavěli jsme na své zahradě, nejdřív jsme pokáceli ty nejlepší odrůdy jabloní, a na jejich místě začal bagr vyrábět bahno.

Časem vyrostla tráva, ale Beruška nezapomínala na prolety blátem a milovala záhony. Jednou zakopala do upraveného záhonu salátu manželovy zbrusu nové Adidasky. Na podzim při rytí se našly. Nebo jsem přišla, a z čerstvě naseté mrkve koukal Beruščin aport, což byla 80 cm dlouhá kláda. No a když si podrbala záda na záhoně se zralými jahodami, bylo to už moc.

Jenže tou dobou jsme měli už dalšího velkého knírače, Akina. A všechny plůtky a ploty vzaly za své. Vzdali jsme to.

Jak šel čas, i tahle stavba se skončila a zahrada se začala zelenat, a několik let (tři, čtyři?) se zdálo, že jsme bahnu unikli. Přišly deště a povodně. Pro nás romantika, dívat se, jak se šoféři utopili, vodu nad kolena a nadávají na Litomyšl. My bydlíme tři metry nad silnicí. Jenže chata. Tam byla zrada. Už dříve jsme na příjezdovou cestu sypali kde co, aby ji pramínky moc nerozbahňovaly. Teď bylo zle. Byla to dvě auta stavebního smetí, kterými jsme ji zahrnuli. Cesta byla hrozná, jezdilo se po cihlách a tvárnicích. Všechno se usadí, i tahle cesta. Do nové povodně. A zase bahno, pak že ubývají pramenné oblasti. A zas nový svinčík ze staveb. Kolem chaty sice stále ještě funguje štěrk, ale ani ten nevydrží všechno. Například krtka.

To už jsme v současnosti. Na chatě řádí krtek, a že je pilný. A doma?

Jo doma. Bahno se nás drží pevně. Začalo to mírným vlhnutím dlažby pod kotlem. A dál a dál, zjistit odkud to teče se nedařilo. Odborníci rozhodli, že je porušená svislá izolace. Přijel bagr.

Tak zase bagr. Před terasou a před ložnicí udělal díru hlubokou 3,5m a na stříhaném trávníku hromadu hlíny několikanásobně větší než je ta díra. Voda žádná, izolace suchoučká.

Je říjen, listopad. Letos je k nám počasí vlídné, doma máme hlínu jen suchou. Prosinec, Trochu zapršelo. Přijel bagr. Díru zasypal, jenže  hromady ubyla jen troška. Další hlínu přemístil na bývalou skalku vedle terasy a na dlážděnou cestičku. Takže vedle terasy je psí vyhlídkové místo.  Naši velcí knírači už sice odpočívají pod hortenzií, ale střední knírač se šeltií jsou čilí a vynalézaví. A vyhlídky milují také. A hladká hlinitá, nyní už blátivá plocha bývalého trávníku je láká k proletům. Dům je obložený rohožkami, v obytném patře jsou vchody na terasu tři!  A psi je střídají s pravidelností hodnou lepší věci.

Prší. Prší? No a co? Přece nebudeme doma! Že jiní psi jsou?

Ano je to tak, dělám vrátného, čistím tlapy a čekám na dobu ledovou.

 

Přes veškerou psí snahu bláta ubývalo. A tak jsme se rozhodli postavit nový, větší ateliér. Naše zahrada je svažitá, takže na severu se dostanete na zahradu ze spodního podlaží, na jihu z toho nad ním. Při stavbě se všechna ta hlína musí dát pryč, a tak jí na zahradě vyrostla hromada asi 3x větší, než byla vyhrabaná díra do země. Myslím, že v té době jsme byli nejlíp chránění. Dvě černé střapaté příšery na té hromadě hlíny měly přehled o dění a dávaly to znát.

Tou dobou nám umřel náš pes kolových staveb – špic. Nový pes byla velká kníračka. Kdo zná knírače, ví, jaké mají ohromné tlapky. A ty byly plné bahna. Už jsme sice bydleli, ale zahrada ještě byla na papíře. Jen tu a tam vysazený nějaký proutek, ale jinak pustina. Musím ještě říct, že jižní plot sousedí s vlakovým nádražím – nákladním, a severní s R35. Naše Beruška, jak se té veliké psici říkalo, chtěla stihnout dění na obou stranách. A že uměla běhat! No a já jí ušila boty do bláta. Nadchly ji, lítala neuvěřitelně rychle do té doby, než z ní boty spadly. Ona zablácená až po uši, a zahrada pustá. Ze sotva zakořeněných keříčků jsem měla v lepším případě materiál na řízkování.