Písmenka pro Simiru

Ztracené jméno

 „S“

 Bylo krásné ráno. Z domku na kraji městečka vyšla slečna v květovaných šatech a usmála se do sluníčka. Na dnešní den se těšila, protože právě dnes šla do velké růžové zahrady. Cesta jí netrvala dlouho. Procházela se mezi kvetoucími keři a skláněla se k těm nejhezčím růžičkám, aby si přivoněla zblízka.

Prochodila tak celé dopoledne a právě se rozhodla, že je načase se vrátit, když její pohled upoutala trochu odlišná barva mezi všemi těmi bílými, žlutými, růžovými a červenými květy. Mezi růžemi se objevil tyrkys.

Slečna se k němu dychtivě natáhla. Takovou růži v celé zahradě ještě neviděla.

„No konečně,“ ozval se tichý tyrkysový hlásek. „Že ti to trvalo.“

„Ty mluvíš?“ divila se slečna a rozhlížela se, kde se jí ten kousek tyrkysu schovává.

„Samozřejmě, že mluvím,“ odpověděl hlásek skoro uraženě. „Už tady na tebe čekám pěkně dlouho.“

„Čekáš na mě?“ Slečna nevycházela z údivu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se hlásek naléhavě.

„Já... nevím,“ hlesla slečna. Do té doby jí to nenapadlo. Až teď si uvědomila, že nezná svoje jméno.

„Tvoje jméno,“ dal se hlásek bez pobízení do vysvětlování, „bylo poskládané po písmenkách a leželo na tvém stole. Jenže pak ses otočila a loktem jsi všechna písmenka shodila. Každé zapadlo někam jinam. Musíš nás najít všechna aby sis vzpomněla, jak se jmenuješ.“

Slečna natáhla ruku mezi růžové květy a na dlani jí přistálo tyrkysové písmenko „S“

„Už to mám,“ rozesmála se slečna. „Jmenuju se slečna S.“

„Zatím.“ Es se jí na dlani spokojeně zavrtělo.

„Ano,“ souhlasila slečna S, „musím najít i další písmenka. Snad budou na podobně krásných místech jako ty,“ usmála se na Es.

  

 „I“

 Slečna S schovala tyrkysové písmenko do té nejhlubší kapsy ve svých šatech. Bála se, aby ho znovu neztratila.

„Mám hlad,“ řekla si pro sebe. Byl čas na oběd. Slečna S si vzpomněla, že v malém přístavu u blízkého jezera otevřeli novou restauraci. Ještě v ní nebyla. Možná byla pravá chvíle to napravit.

„Dobrý den,“ pozdravila v restauraci a šla si sednout ke stolu na malé terase s výhledem na jezero. Objednala si jídlo a po něm sklenku vína. Dívala se z terasy na lodě a každou chvíli se rukou dotkla šatů, aby zkontrolovala, jestli se jí její Es někam nezatoulalo.

„Pusť mě ven,“ ozvalo se jí z kapsy.

Opatrně vytáhla Es z kapsy a rozložila si ho na kolenou.

„Líbí se mi tady,“ zavrtělo se Es a nechalo vítr, aby mu ohnul jeden roh a mohlo se víc rozhlédnout okolo. „Podívej na tu krásnou loď,“ zamávalo ohnutým rohem směrem k jezeru.

Po jeho hladině plula bílá loď. Neměla bílé jenom plachty, ale i trup a palubu, stěžeň... Všechno na ní zářilo tou nejbělejší bílou.

„Je nádherná,“ vydechla slečna S.

„Chci ji vidět zblízka. Šlo by to?“ zeptalo se Es.

Slečna S zaplatila útratu v restauraci a šla se podívat na molo, ke kterému přijížděla bílá loď. Es držela pevně mezi prsty, aby ho vítr neodfoukl.

„Ahoj!“ zavolal na ni námořník v pruhovaném tričku a tmavomodrých kalhotách z paluby bílé lodi.

Slečna S mu zamávala.

„Nehledáte ztracené písmenko?“ zeptal se námořník, když připlul s lodí až k molu.

„Jak to víte?“ divila se slečna S.

„Jedno tady mám,“ ukázal námořník rukou za sebe. „Letělo kolem a zamotalo se mi do plachet. Pak si stouplo ke stěžni. Skoro jsem na něj zapomněl. Má stejnou barvu jako moje loď. Když jsem vás viděl na molu, vzpomněl jsem si na něj. Slušelo by vám,“ usmál se na slečnu S. „Je to stejně tenké s pružné I, jako jste vy.“

Slečna S se začervenala a na vteřinu se zadívala na špičky svých letních botek. „Děkuji vám,“ řekla. „Ráda si ho vezmu.“

Námořník jí podal I.

„Konečně doma,“ vydechlo bělostné I a radostně se přivítalo s tyrkysovým Es.

 

„M“

 „Jmenuji se Meeris,“ představil se námořník.

„Já jsem Si,“ špitla slečna Si.

„Máte krásné šaty,“ řekl jí Meeris. „A oči modré jako hladina jezera. Rád bych vás doprovodil do města. Jenom přivážu loď.“

Slečna Si přikývla a dívala se, jak Meeris vystupuje z bílé lodi a pevně ji poutá silným lanem.

Šli spolu do města, na náměstí si dali kávu a taky pistáciovou zmrzlinu a jahodovou limonádu. Celou dobu si hezky povídali. Meeris vyprávěl o svých cestách po jezeře a slečna Si o růžové zahradě a restauraci u přístavu.

Než se setmělo, vyprovodil Meeris slečnu Si do ulice, kde bydlela. Dlouho stáli proti sobě a drželi se za ruce, než Meeris odešel na svoji bílou loď. Slečna Si se za ním dvakrát ohlédla a pak teprve vykročila k domovu. Přesvědčila se, že má tyrkysové Es i bílé I stále v té nejhlubší kapse šatů, a při vzpomínce na Meerise si položila ruku na srdce. Až tam se jí námořník za tu krátkou chvíli, co se znali, dostal. Když spustila dlaň, k jejímu překvapení v ní zůstalo ležet růžové Em ve velkém srdci. Další ztracené písmenko našlo cestu domů.

 

 

„I“

„Dovolte, abych se vám představila,“ uklonila se slečna před dveřmi svého domu. Chtěla si vyzkoušet aspoň kousek svého nově nalezeného jména. „Slečna Sim, k vašim službám.“

Pod nohama jí něco zaprskalo a slečna Sim vyděšeně uskočila. Předložka u jejích dveří se zavlnila.

„A co já?“ ozvalo se z ní. „Já jsem vzduch?“

„Kdo jsi?“ zeptala se slečna Sim a opatrně se k předložce přiblížila. Šťouchla do ní nohou a rychle couvla.

Předložka se znovu zavlnila a slečna Sim uviděla, jak z ní vystupuje další písmenko.

„A hele,“ usmála se, „další kousek do sbírky. Kdopak jsi?“

„Já jsem tvoje velké a strašidelné I!“ zavřískalo písmenko na předložce jak nejhlasitěji dokázalo.

„Ach,“ vzdychla slečna Sim. „A já jsem po tobě tak dlouho šlapala? Promiň. Jsem ráda, že jsem tě našla.“

„Nenašla.“ Velké a strašidelné I v krásné světle modré barvě se výhrůžně postavilo na předložce. „Našlo jsem tě já. Kdybych mělo čekat, až si na mě vzpomeneš, ležím tady až do prvního sněhu.“

Slečna Sim se jemně usmála a sebrala I z předložky. „To nemůžeme dopustit. Jsem ráda, žes mě našlo,“ ujistila I a odnesla ho se všemi ostatními nalezenými písmenky do domu. Cestou do kuchyně si zpívala: „Simi, Simi, la, la, la.“

 

 „R“

„Půjdeme ještě ven,“ řekla večer slečna Simi nalezeným písmenkům. „Mám za domem krásný strom. Je u něj lavička a malý stolek. Rozsvítím tam lampu, abych na vás viděla a zase jste mi neutekla, písmenka moje. Je krásný večer, byla by škoda sedět doma.“

Na velký tác postavila lampu, poskládala tam všechna čtyři nalezená písmenka a přidala hrnek s bylinkovým čajem a tenkou knížku básní o moři.

„Už nebudeš hledat?“ zeptalo se tyrkysové Es. Bylo první a cítilo se nejdůležitěji. Také si se slečnou Simi nejvíc povídalo.

„Budu hledat,“ ujistila ho slečna Simi. „Ale nevím, kde. Snad nějaké písmenko potkáme venku za domem.“

Es se na to netvářilo moc přesvědčeně, ale pod stromem se všem líbilo. Písmenkům i slečně Simi. Vítr si pohrával s listy stromu a ty se blýskaly ve světle lampy.

„Haló!“ ozvalo se z koruny stromu.

„Kdo to byl?“ lekla se slečna Simi

„Přece já!“ ozvalo se znovu.

„Já? Kdo já?“ chtěla vědět slečna Simi. Doufala, že je to další ztracené písmenko. Ale co kdyby ne?!

„Pozóóór, letím!“ Hlas se kolébal ze strany na stranu, jak se k tácu na stolku snášelo další z písmenek. Těsně minulo hrnek s čajem a bezhlučně dopadlo na konec řádky svých vyskládaných kamarádů. Bylo zelené jako listí stromu.

„Simir,“ četla slečna Simi za svitu lucerny. Trochu se nad tím zamračila. „To je zvláštní jméno,“ řekla si pro sebe. „Zní tak – cizokrajně.“

„Ale jistě není celé,“ uklidňovalo jí Es. „Bylo nás původně víc.“

 

„A“

To máš pravdu.“ Hlas se ke slečně Simir i nalezeným písmenkům nesl shůry, ale se stromem neměl nic společného. „Ještě jsem tady ááá,“ pokračoval hlas.

„Kde jsi?“ zeptala se slečna Simir s hlavou zvrácenou, jak se snažila nalézt v temné noci další ztracené písmenko.

„Jsem počátek všeho. Jsem to první a ve tvém případě jsem také to poslední. Jsem to ááá. Jsem ááá!“

„Já?“ ptala se zmatená slečna Simir. „Nebo Á?“ Otáčela se kolem dokola. Písmenko stále neviděla.

„Áááá,“ ozývalo se odněkud ze shora kvílení.

„Co se děje? Co je ti?“ chtěla vědět slečna Simir.

„Bojí se výšek,“ zašeptalo velké a strašidelné modré I z předložky. Všechna písmenka se rozchichotala.

„To není k smíchu,“ okřikla je slečna Simir. „A také to od vás není hezké. Sundám ho.“ Znovu zvedla hlavu. „Sundám tě. Ale musíš mi říct, kde jsi.“

„Na střeše,“ zaslechla tichounký roztřesený hlásek.

„Střecha,“ zamumlala si. „Střecha – žebřík. Donesu si žebřík.“

Všechna zatím nalezená písmenka poskládala na hromádku, položila na ně knížku básní a tu ještě zatížila hrnkem od bylinkového čaje. Nechtěla zase všechna hledat, kdyby je rozfoukal vítr. Přinesla si žebřík a vyšplhala na střechu.

Písmenko se krčilo až u komína, ale naštěstí bylo dobře vidět. Mělo krásnou žlutou barvu a opravdu bylo počátkem. Alespoň co se počátku abecedy týká.

Vítr se zlobil, že mu slečna bere hračku a zavolal si na pomoc déšť. Posezení pod stromem rychle skončilo, protože nikdo nechtěl být víc mokrý, než bylo nezbytné.

Když se všechna poztrácená písmenka znovu sešla, odnesla je slečna do kuchyně i s tácem, lampou, knížkou básní a hrnkem od čaje. Poskládala je vedle sebe a spokojeně vydechla. Už věděla, jak se jmenuje.

Než ten večer usnula pod pokrývkou plnou malovaných růží, opakovala si stále dokola: „Simira. Slečna Simira.“

 

KONEC

Dečky mám doma uložené, ale už nemám potřebu je vystavovat. Kdyby někdo chtěl písmenko s obrázkem (i jiným), napište mi vnitřní poštou, můžu ho pro Vás dát do nabídky.

Andoriel