Mara – Marie a Jiří Dudychovi

Dnešní rozhovor je trochu delší čtení, ale natolik příjemné, že určitě nebudete mít potíže ho přečíst jedním dechem.

  • 23. 3. 2013 napsal admin Radka
  • medailonky
  • 2956x
  • 3  (+3 / -0)

Obchod na Simiře vedou pod nenápadným jménem Mara. Ale kdo se za ním skrývá? V profilu se skromně představuje Marie Dudychová, která svěřuje, že se před půlstoletím přivdala do keramické rodiny, čímž získala nejen celoživotní lásku, ale také povolání. A vzápětí poznáváme Jiřího Dudychu, sochaře a keramika, který má za sebou významná díla a realizace, výstavy v České republice i v zahraničí včetně realizací v architektuře. Za nejcennější sám považuje cyklus 14 plastik „Křížová cesta“. To se mi při vymýšlení otázek budou ruce na klávesnici chvět.

Křížová cesta - je to tak stará legenda, že už opravdu zbylo jen to základní, jako bílá kost na písku. Vybělená kost na poušti. Co zbylo, je příběh, tak živý a odehrávající se stále znova. Stále znova se odsuzují nevinní, nesou svůj kříž mezi zfanatizovaným davem - lhostejno, jaká demagogie dav zfanatizovala - dav křičí a ubližuje. Sem tam snad někdo podá roušku, ale odsouzený přesto pod svým křížem padá. Snad ho i někdo lituje, slibuje, že kdyby mohl - odsouzený ví a nehněvá se, žehná těm slabým, aby příště nepodlehli. Stále znova se odehrává poprava, dav, který již nemá svoji vůli, volá po pravdě a spravedlnosti ve jménu čehosi a nevidí bolest křižovaného. Až smrt je vysvobození ze zloby a nenávisti. Ano, je to současný příběh.


Jste spolu opravdu už 50. let? Gratuluji! Dáte našim čtenářům recept na dlouhotrvající šťastné manželství?

 Půl století to bude až 23. listopadu, ale mě to připadá nekonečně dlouho. A recept mi dávaly kdysi, když jsem dělala sestřičku v nemocnici, staré babičky. Vydržet, třeba si poplakat, a být chytrá, vědět, jak na muže. No, asi to tak je, protože kamarádky, co se vdaly podruhé, si vybraly zase stejně se stejnými problémy.

Máte děti? Věnují se také umění anebo padlo jablko daleko od stromu? 

 Máme syna, který se zařekl, že keramiku nikdy. Nyní má keramický ateliér, kde se tvoří vesměs drobnější keramika a ne jen po 5 kouscích jako originál, ale v krátkých sériích 20 – 100 ks. Za manželku má keramičku Smějící se  A kromě toho provozují ještě Galerii de Lara v Litomyšli. Vnuci se sice taky zařekli, že nikdy, ale to už tady bylo. Jisté je, že se učí točit, a to i při svých školách jiného oboru.

Kdy a jak jste s keramikou začali? Byla to první a jediná volba?  

 To bylo dávno, v 67. roce se začalo uvolňovat, a tak jsme jednou zajeli do Hradce Králové se svými učednickými kousky, no a oni to vzali do své Galerie Díla. Volba to byla opravdu jediná, vždyť manželův otec byl keramik, to on založil tzv. litomyšlskou keramiku, známou svou barvou hlíny s kopretinami v černém pruhu. Ta původní dudychovská se značkou VUK byla jiná, postupně se snažíme ji kupovat nebo vyměňovat za naši současnou.

Jak je to vlastně s Vaší tvorbou? Čí jsou díla představená na Simiře? Spolupracujete při tvorbě, pomáháte si, nebo si dělá každý to své? 

 Návrhy, ať už ateliér DUKE nebo ostatní, jsou výhradně Dudychovy. Já jsem se zmohla jen na návrhy figur, a jinak jsem výkonná síla a „poradce“ J Jenže mně zase dělá poradce manžel, ne že by to byla kolektivní práce, ale můžeme se spolehnout na to, že nás partner odradí od úplných blbostí.

Kolik hlíny ročně zpracujete? To musí jít skoro do tun, ne? :)

 Tak tohle nevím, teď pracujeme se třemi druhy hlín a objednává to snacha. Ale dřív ….  

 Například každý keramik si dělá hlínu sám, má svůj hliník, kde si hlínu kope a pak ji doma, na zahradě zpracovává. Ložisko hlíny se ale musí nejdříve najít.

To se dělá tak, že jezdí po vesnicích, a vyptává  se místních stařešinů, kteří si pamatují, jestli tu bývala cihelna, a kde asi brali hlínu. Dozví se obvykle, že tu cihelna byla, ale už dávno, a hlínu že brali tam, co je teď už vzrostlý les. A tak se vydá do lesa, vyzbrojen krumpáčem, lopatou a pytli na vzorky hlíny. V lese hledám nejspíš dolík, který by tu mohl zůstat jako připomínka vytěžené hlíny. A začnu kopat. Kopu, a v nadšení z objevů mi ani nepřijde, že ta jáma podezřele připomíná hrob a pytel se vzorky hlíny že je krajně podezřelý, a ta babička, co tu obchází s vytřeštěnýma očima a teď se pozadu vzdaluje, že jde asi pro policii. Když mi to konečně dojde, rychle balím a ukládám drahocenné vzorky do auta a urychleně odjíždím. Uf, vyšlo to.

Když už mám vzorků dost a z různých nalezišť, udělám zkoušky a vyberu ten nejperspektivnější pro výrobu základního keramického materiálu – modelářské hlíny.

Jsou různé způsoby, jak hlínu rozplavit na řídké blátíčko, které se nechá přecedit. Praktici praví, že je na to nejlepší míchačka na beton, do které se dají oblázky, které pomohou hlínu rozplavovat a částečně ji i melou. Stalo se. Hlína je opravdu rozplavena rychle a dokonale, že i na jemném sítu se snadno cedí. Trochu hlíny se usadilo na dně, ale to je normální. Ono vlastně při každém naložení míchačky se trochu hlíny usazuje a do síta se vylévá čím dál míň. A oblázky taky ubývají. Ale co, ještě chvíli, stejně budu končit a pak to vyčistím.

Vezmu lopatku, zapíchnu ji do hlíny – a ona tam zůstane. To nic. Chce to asi motyčku. Motyčka se nechá vytáhnout, ale zlomená. Vezmu tyč, jako že tu strašnou hmotu roztrhám na kusy a vyndám ven. Omyl. Tyč jde vytáhnout, ale jediný výsledek je několik děr a hlína v míchačce drží a drží. Přece to musí jít! Zapíchnu do hmoty ruce a podaří se mi je vytáhnout. Ne, rychle to nepůjde. To se musí po malinkých kousíčkách uždibovat, a když je tam oblázek, tak ten se musí oždíbat kolem dokola, aby se nechal vyndat. Nehty mám olámané, ruce odřené, ale míchačka se vyčistit musí, má-li se zítra pokračovat ve zpracovávání hlíny. Při pomyšlení na to jdou na mě mrákoty. A přitom je to tak jednoduché. Stačí vrtule, která hlínu rozplavuje a nic se na ni nechytá, jde to několikanásobně rychleji, ale hrdinský romantický čin to není. Jenže tahle vědomost přišla s ročním zpožděním.

Rozplavená hlína – břečka, se přecedí na hustém sítu a nechá se uschnout do tuhosti, ve které jde zpracovat na modelářskou hlínu. Hlína se suší jednoduše, nalije se na cihly, které jsou k tomu účelu narovnané na zemi, aby měly co největší plochu. Tolik teorie. Ve skutečnosti se na cihly dát nemůže, protože nejsou stoprocentně čisté, a to hlína být musí. Tak se na ně dá látka. Nalije se břečka, a čeká se, že se voda vsákne. Hodinu, den, týden. Mezi tím do břečky padají listy, ořechy, ptačí peří, pes si v tom namočí tlapy, slepice také nezahálejí, hlína je k ničemu. Tak jinak.

Sudy od asfaltu jsou to pravé. Čisté, dost velké, hlínou nebudeme muset tak šetřit. Nebude sice hned, ale v zimě přemrzne a zjara bude  hotová. Ano, do jara hlína zmrzla, a ztuhla do malých kostiček, které se  nechaly celkem dobře zpracovat na tvárnou modelovací hmotu. Na čas je po starostech. A pak jednou nemrzlo.

Na jaře je v sudech břečka, šance na slušnou hlínu žádná. Ke slovu přišly sádrové formy, všechny co se našly, a na těch se hlína průběžně až do dalšího jara sušila. A kdyby jen to. I nepatrný trošek sádry v hlíně znamená, že v peci nabobtná a vystřelí. V keramice pak zůstane malý kráterek s bílou tečkou sádry ve špici. Těch oprav a reklamací. Naše tradičně kvalitní keramika, a najednou tohle.

Nebyla by nějaká veselá historka „z natáčení“? 

Těch historek jsou spousty (a snad se na ně budeme moci těšit i na stránkách Simiry), dnes jedna za všechny:

Platit za dovoz hlíny z cihelen se začalo prodražovat. Vyskytla se ale náhrada. Rybářství prodávalo škodovku valník. Moc síly neměla, do kopce vzdychala, ale hlínu dovezla. Říkali jsme jí hrdě KAMIÓN. Byli jsme samostatní a s potěšením jsme zpracovávali hlínu dovezenou vlastním autem. Jenže začaly reklamace. Vracela se nám keramika, ze které vystřelovaly kousky glazury, a uvnitř v dolíčku zůstávala bílá tečka. Postrach keramiků, vápenec. Pátrali jsme, odkud se to vzalo. Nikde nic. Až - kamión. Rybáři vápnili rybníky. Ne že bychom kamion nemyli. Ano, a důkladně. Dokonce i vyschlou rybu jsme našli, kdesi na podvozku. Jenže vápna stačí troška. Přivezli jsme novou hlínu a chtěli začít znova. Jenže - než jsme mohli novou hlínu udělat, museli jsme se zbavit staré. A my měli připravenou hlínu na celý rok. Takže vyvstal problém. KAM S NÍ? Na smeťák ji - nevím proč - nechtěli. Nezbylo, než ji vozit v autě a usypávat tam, kde už byl nějaký nepořádek. Nebylo to snadné. Tedy nepořádku bylo kolem silnic dost, ale i v místech nejopuštěnějších se pravidelně někdo objevil, a my jako psanci zase jeli dál ...

Co Vám spolehlivě zkazí náladu? 

Závist, zloba, nebudu to rozvádět

A co naopak potěší?  

Když přijde paní, a řekne: já mám od vás hrneček, když přijdu z práce, udělám si do něj kafe a dívám se na ten reliéf, co jsem si u vás koupila, a tak mi přijde dobrá nálada.

Máte chuť něco vzkázat našim čtenářům

 Hm, vzkázat. Kdysi jsme si vydělávali dost, mohla jsem se oblékat v dobrých obchodech. Teď máme důchod těsně nad minimem, oblékám se ráda stále, levněji, ale jsem stále stejně spokojená, mohu říct šťastná, je klid a nemusíme dělat angažované výstavy k MDŽ – ale to snad ani nepište, to už nikdo nepochopí.

  

Děkujeme za rozhovor a přejeme jen dobré.

 Chcete-li se dozvědět více, navštivte stránky www.dudycha.cz

 

 

 

Přidej se
k Simiře na

  • Google plus
  • Facebook

Partneři

Jejda! Nejdřív se musíte přihlásit.