Umělecký kovář Josef Klaban

Pokud Simiru navštěvujete pravidelně, pravděpodobně vám práce pana Josefa, který za přezdívkou „Umělecký kovář“ stojí, neunikla. Pokud jste na Simiře poprvé, pak by vám určitě uniknout neměla.  Jako bonus se dnes zkusíme dozvědět, kdo za tou krásnou prací stojí.

Líbí se mi vaše motto. Má v sobě vtip a zároveň vyjadřuje vaši úctu k ženám. Prozradíte nám, jestli vám nějaká dáma stojí po boku a zda třeba máte i následníka ve svém řemesle?

Ano, vyskytuje se v mém životě žena. S kovářstvím mi pomáhá, ne že by kovala, ale skrz její fotografie si můžete prohlédnout veškerou mou práci.

Zatím následníka nemáme, věnujeme veškerou naši energii a úsilí kovářství a osobnímu rozvoji, abychom měli co předávat svým potomkům.

Jak se stalo, že jste se stal kovářem? Jak dlouho to děláte a baví vás ta práce dodnes?

Upřímně - to, jak jsem se stal kovářem, nikde příliš neprozrazuji. Člověk se v patnácti letech rozhoduje, čím bude a mnohdy rozhodnutí spočívá na náhodě a štěstí. A v mém případě obojí zahrálo svou roli, nečekaně při hraní online počítačové hry. V období, kdy jsem se musel rozhodnout, kam pokračovat ve studiu, jsem se zeptal svého spoluhráče, co studuje. A ono to bylo umělecké kovářství .  A jak to bylo dál, to už asi víte.

Kovářství mě nadchlo už při studiu, ale pořádně jsem se do práce ponořil až po maturitě, v tomto období jsou to už čtyři roky. Musím uznat, že mě práce s kovem stále baví. Je toho ještě spoustu, co bych chtěl vyzkoušet a kam svou práci posunout. Můžete se mě zeptat za čtyřicet let, jestli se stav změnil .

O kovařině se říká, že je to pořádná dřina. Kováře si každý představí jako pořádně fortelného chlapíka. Je to pro vás opravdu dřina? Co je na vaší práci nejtěžší? 

Je to skutečně náročná práce. Jak psychicky, tak fyzicky. Člověk je od rána do večera v dílně, pracuje v dýmu, kove a ohýbá kov do všemožných tvarů, vyjde černý jako čert a poté je čas jít do čistého a věnovat se zákazníkům a jejich představám a přáním. Je to takový nezastavitelný kolotoč, plný různorodých činností, ale dnes bych bez toho nedokázal žít.

A co je na mé práci nejtěžší? Musím říct, že nejtěžší situaci si nechávám na později. Občas nastane chvíle, která je složitější, ale je důležité k tomu přistoupit racionálně a problém vyřešit. Žhavý kov mě naučil pracovat s chladnou hlavou . 

Co děláte raději? Věci, které mají kromě umělecké i užitnou hodnotu, nebo čistě dekorativní kousky typu kovaného květu?

Rád to střídám. Práce vás musí bavit, a protože se jedná o ruční výrobu, nejsem stroj, abych tvořil stále stejné výrobky, jak na pásu. Když vás práce nebaví, projeví se to i na daném výrobku a to bych nechtěl.

Co děláte, když zrovna nepracujete (koníčky, volný čas)?

Musím uznat, že tato otázka mi dělá největší potíže. Mnoho volného času nemám, veškerou svou energii zatím vkládám do práce, dokud mám motivaci, inspiraci a nemusím se věnovat rodině. I když vyjdu z dílny a udělám si "volný čas", stále hledám inspiraci. Ať je to při procházce v lese se psem nebo na Prague Design Week.

Co vás dokáže spolehlivě rozveselit a co zase naštvat?

Do této kategorie rozhodně patří můj jediný pomocník v dílně, pes Aron.

Kdybyste nemohl být kovářem, čím byste chtěl být?

Dnes nevím, ale když jsem byl malý, chtěl jsem být prý zahradníkem. A to mi dnes zůstalo skrz pár bonsají, o které se starám.

Kdybyste ulovil zlatou rybku a mohl mít jedno přání?

Asi bych si přál další přání.  Ale co bych si za ně přál? Víc času. Dny jsou krátké a všechno utíká tak rychle...

Chcete ještě něco vzkázat našim čtenářům?

Chtěl bych poděkovat všem, kteří stále upřednostňují kvalitní ruční práci. To, co nás obklopuje, už nejsou jen anonymní předměty, ale za každým stojí životní příběh.

 Za Simiru děkuji za rozhovor. A píšu si do kalendáře: Za čtyřicet let se zeptám znovu, jestli pana Klabana práce v kovárně stále baví. Tak se těšte .