Učitelé
mi říkali, že nejlepší jak se naučit řemeslu, je kopírovat mistry. Sem si říkala: „To je zbytečný, kouknu a
vidim, ne?“ Když si obraz prostě pořádně prostuduju, tak si řeknu, jo tady je
to a tam zas něco jiného, pěkně si to pojmenuju a sem hotová. Naučeno.
Před
pěti lety jsem si zkusila kvůli potenciální zakázce okopírovat slavný Klimtův
obraz „Judita a Holofernes“. Nejdřív jsem si obraz prohlédla, přečetla něco
málo o Klimtově životě a na závěr si narychlo zkusila jednu jeho barevnou
skicu. Zkrátka, když člověk neví, do čeho jde, tak se ani tak moc nebojí. Samotné
malování obrazu mě okamžitě strhlo a nenechalo mě v klidu. Prala jsem se
s ním dnem i nocí, hledala cestu v řádcích plátna, dokonce jsem si
zakrývala jedno oko kvůli Klimtově vadě zraku. (Mimochodem, od té doby jsem
přesvědčená, že ke Klimtovské éteričnosti žen přispěl právě i tento handicap.) Výsledkem
byla nepovedená kopie, kruhy pod očima z nevyspání, zhubla jsem dvě kila,
zřídly
mi vlasy, dostala jsem depresi z toho, že vůbec neumím malovat a depresi
z toho jak hrozné deprese musel mít Klimt. Kopie Judity mi dala jedinou
pozitivní věc – posunula mě v řemesle jako doposud nic jiného.
S časným
začátkem tohoto roku počal mé múzy bezdůvodně obtěžovat Mucha. Chtěla jsem si
namalovat jen takový secesní vtip – vznikla z toho lebka s ibiškem
v Muchovském kabátku. O měsíc později jsem si bezcílně začala listovat
Muchovými obrazy a vznikla první skica. Je na ní žena, v rukou nese
kytici,
pod kterou se skrývá cosi mechanického a asi živého. To byl ten moment, kdy
vznikl nápad udělat parodii na Muchu. Jen si trochu pohrát s jeho
technikou, na první pohled ponechat jeho eleganci a vznešenost,
ale na druhý pohled ukázat divákovým očím úplně něco jiného, než by čekal.
Od
přesného zachování Muchovy techniky jsem nakonec upustila a při zhotovování
příprav na dva brazy
o velikosti 120 x 170 cm jsem přistoupila k o něco modernější či komiksovější
formě. Před spaním jsem si okusovala nehty a v hlavě mi lítaly varianty co
schovat pod ty jeho kytičky. Třeba značku jaderného dpadu místo květu
kopretiny. Značku nakonec vystřídal respirátor, pak rovnou dýchací maska, a
když už jsme
u toho, tak proč ne rovnou tu lebku?
…dobrá, ozdobím to nějakým tím secesně zamotaným roštím…
Když
jsem po dlouhém spřádání plánů, kýženě zasedla ke stojanu, zase jsem si
potvrdila to, jak velká je má slepota. Až při samotné práci jsem si uvědomila,
že ten chlap byl buď geniální, a nebo s prominutím vyčůranej jako díra do
sněhu. Jeho technika dokonale balancuje na hranici, kde na jedné straně je
extrémní malířská zkratka (jak techniky samotné, tak i vizuálního prostoru),
přičemž na druhé straně je pro diváka stále plně zachována realističnost a
elegance. Jinými slovy bych to přirovnala k těsnopisu, jednoduše několika
málo znaky řeknete naprosto všechno. Jen musíte vědět jak na to.
Když se tak podívám na dílo Alfonse Muchy, tak musím
uznat, že Bůh mu dal jistě něco navíc. Je to talent, či trpělivost, píle, pracovitost, láska …? Zase jsem se vrátila na ten samý
bod, kde jsem i začala, jen ho vidím v jiném světle. Mé řemeslo mě opět
učí být lepším člověkem.
*Výplody mého snažení naleznete v mém zboží s názvy Pastýřka a Zahradnice
Děkuji za pozornost!
Nejsem rozbitá, jsem (noelleen)
15.3.2024 11:42
Tvoříme s dětmi: nerozbitné vánoční ozdoby (andoriel)
17.12.2019 07:49
Vyšívací kruh a jehla... to je dílna Orofärnë design (orofarnedesign)
7.11.2019 15:15