Milý deníčku ....!

Byl jednou jeden dům, kolem kterého jsem roky chodila do školy. Dívala se mu zahrady, záviděla majitelům třešně, hrušky a posléze i švestky a jablka. Střídala se roční období, prošly roky a i ten dům zaznamenal změny. Něco někde upadlo, něco přistavěli, jabloně v zahradě neošetřované maličko prorostly a taktéž ostatní stromy. Dům jsme jako zázrakem koupili. Prý 4 roky po rekonstrukci, s radostí jsme se vrhli do úprav, abychom se mohli koncem léta nastěhovat. A co se nestalo ... trochu to zkrátím. Bouráme, stavíme, taháme elektriku, pokládáme podlahy, vyháníme plíseň a také ucpáváme otvory. Občas mě to trošku zdrbne a někdy si říkám, jestli má smysl ráno vstát, abych si odrovnala celodenní dřinou záda. Ale pak mě pošimrá sluníčko oknem v ložnici na tváři či na čele nebo se začnou prát opeřenci na parapetu u budky o pár posledních zrníček, pohlédnu ven na tu krásně zanedbanou zahradu a začnu se těšit, jak prořežu vlky a příští podzim se nebudu muset prodírat houštím v zoufalém honu za jablkem a jak omladím hrušeň i švestku, které mají výborné plody, ale ženou je k oblakům a v neposlední řadě dostanu chuť vyjít ven a nadýchnout se na naší zahradě, před naším domem. Je to divné? Tak ať!