O chlupaté kuličce

Myslím, že by bylo na místě povědět pár slov o psíkovi, jež dělá tvář mému "ateliéru". A tak mi dovolte povědět pár slov o našem pejskovi jménem Míša.

V době, kdesi v čase před čtyřmi roky, kdy jsme si lebedili v obklopení koček, jsme neměli ani tušení, že si na nás usilovně myslí jedna chlupatá kulička, která se má teprve narodit.  Jak jinak by bylo možné, že si nás našla. Byli jsme rodina typicky kočičí. A jsme pořád. V době mého působení v útulku, který už bohužel neexistuje, jsme se ujali většího počtu handicapovaných kočiček, které měly mizivou šanci na umístění a také jsme měli dvě kočičky z ulice. V době, kdy k nám tato roztomilá chlupatá kulička přišla, jsme měli koček 5. Do toho jsem se ještě ujala dvou potkanek z výzkumu. Bylo nás tedy opravdu hodně.

Na jakožto typické zvířecí milovníky se na nás obracejí lidé, když je potřeba pomoci nějaké bezbrané dušičce. Stejně tak to bylo i tentokrát. Moje kolegyně z práce za mnou přišla nejprve opatrně, ale nakonec z ní vypadlo všechno, co jí tížilo. Její matka má chovatelskou stanici špiců a nejednou udělala i nějaký ten podvod se štěňaty a podobně. Štěňátka z nynějšího vrhu se měla narodit černá či vlkošedá, ale jedno štěně se narodilo hnědé, mělo geny po prarodičích. Jako na potvoru vlastnila i hnědého psa a aby neměla případné potíže s prokazováním paternity a další jiné, rozhodla se, že se štěněte jednoduše zbaví. Její dobrou kamarádkou je jakási veterinářka, která by byla ochotná štěně uspat i přesto, že je to trestný čin. Jiné řešení chovatelka nechtěla, co kdyby štěně náhodou někdo viděl a poznal, že je od ní.
Moje kolegyně matku uprosila, aby počkala alespoň dva týdny, že někoho najde. O tom my v té době neměli ani tušení. Ovšem naše chlupatá kulička už zřejmě ano. Bylo jasné, že v tom to štěndo nemůžeme nechat a tak se stalo členem naší rodiny. Pojmenovali jsme ho Míša, to se nám líbilo všem. Než se ten šmudlinka dostal k nám, prožil si nejedno příkoří. Z obavy, že by ho mohl zájemce o jeho psí sourozence vidět, ho chovatelka zavírala na půdu, kde byl sám třeba i čtyři hodiny. Vylifrovala ho od maminky hned jak to šlo, a tak mu byly pouhé čtyři týdny, když jsem si ho přivezla domů. Ještě hledal maminku a pořád se potřeboval tulit. Teď už ale byl v bezpečí. A náhradní maminku také získal. Budil mě po nocích v pravidelných tří hodinových intervalech a plakal, že má hlad. Prostě naprosté miminko. A moje miminko je to dodnes. Z té doby mu zůstal i velký šedý medvěd, ke kterému se také chodil tulit a který má tu správnou vlkošenou barvu. Jako jeho opravdová máma.

Naštěstí se na Míšánkovi špatné zážitky nikterak nepodepsaly a je z něj veselý, zdravý a pohodový pejsek.
Miluje míčky, miluje přírodu, hlavně les a listí ... miluje život. Je to sluníčko všech dnů.
I ty šedé dokáže prosvětlit. Je to prostě náš Mišáček.