SIMIRádce

Poslední císařovna

myska maggy | 14.11.2013 | 158× zobrazeno | hodnocení: 0 | 0 komentářů

Máte rádi pohádky?

         Alenka bydlela v krásném velkém doměs růžovými stěnami, s ještě větší zahradou než má královský palác. Bylo to rozkošné děvčátko s růžovými tvářemi, rudými rtíky a nádhernými hnědými lokýnkami.

Toho dne si Alenka hrála na zahradě s míčkem. Byl nádherný slunečný den, ptáčci zpívali a člověk musel být veselý i kdyby nechtěl. Najednou Alenka uslyšela čísi naříkání. Ustala ve hře a zaposlouchala se odkud hlásek vychází.

„Myslím, že je to odtamtud,“ ukázala na křoví v rohu zahrady, pustila míček a rozeběhla se tam. Sluch ji neklamal. Rozhrnula keříky a spráskla ruce. Na zemi tam ležela urousaná mourovatá kočička. Vypadala, že dlouho putovala, aniž by našla co k snědku.

„Chudinko malá,“ Alenka vzala kočku do náruče. „Dám ti najíst a napít.“

Mourinka se nebránila. Byla tak zesláblá, že by se bránit nemohla, ani kdyby chtěla.

„Dorotko,“ zavolala Alenka na služebnou, když vešla do salonu. Dívka se brzičko objevila. „Podívej, Dorotko.“

„Jejdanánku, slečinko,“ Dorota spráskla ruce.

„Dorotko, přines, prosím, mléko a nějaké maso. Potřebuje posílit.“

V pokoji Alenka připravila kočičce podušky a uložila ji do nich.

„Neboj, Dorotka tu bude cobydup.“

A opravdu. Dívka přinesla stříbrné nádobí a v něm co Alenka chtěla.

„Děkuji, Dorotko. Mourinko,“ Alenka položila před kočičku dobroty. Ta se do jídla pustila, že děvčeti jen oči přecházeli. Už při jídle se moura hlasitě rozvrněla. Když dojedla a vypila mléko, zadívala se svýma velkýma zelenýma očima na Alenku.

„Děkuji ti,“ pravila.

Alenka vykulila oči. „Ty mluvíš?“

„Samozřejmě. Ale rozumí mi jen ten, kdo věří, že zvířata skutečně mluvit dovedou.“

„Ano. Já o tom nikdy nepochybovala. Jak se jmenuješ?ů

„Nijak. Říkali mi prostě mouro. My si jména nedáváme. To jen vy, lidé.“

„Ale... jak se pak poznáte?“

„Mluvíme hlavně očima. To jsou pak všechna slova zbytečná.“

„Povídej mi, jak jsi se dostala k nám?“

„To bylo lehké. V plotě máte díru. Á... podle tvého výrazu soudím, že o tom ani nevíte. Ale neboj se, jen malinkou. Ale mě na protáhnutí stačila. Je to smutný příběh, na který se ptáš. Když byly mrazy... to byly zlé časy. Podlehla jim celá rodina. Zůstala jsem sama.“ Moura začala vrnět, aby se uklidnila. Byly to smutné a ošklivé vzpomínky. „Od té doby jsem se nějak protloukala. I když přišlo jaro, neměla jsem příliš štěstí. Neměla jsem moc sil a nevedlo se mi sehnat potravu. Díra ve vašem plotě mi zachránila život.“

„Ale to je tak smutné,“ Alence tekly z očí slzy. „Ale jedno mi pověz,“ Alenka zakroutila hlavinkou. „Proč vrníš, když je to tak smutné?“

„Abych se uklidnila. Nevrníme jen, když jsme spokojené, ale i kydž nás něco trápí,“ moura se na děvče zadívala těma velkýma očima.

„Jsi tak statečná,“ pravila obdivně Alenka.

„Statečná... jako císařovna,“ vyhrkla najednou. A poslední... budu ti říkat poslední císařovna. Víš, vzpoměla jsem si na Sisi, ta musela být moc statečná.“

Moura spokojeně přivřela oči. Seděla před ní dívka, ale ne ledajaká. Kočka cítila, že Alenčino srdce překypuje nebývalou dobrotou a upřímností.

„Ano, mouro. Budeš moje císařovna,“ dívka ji políbila na hlavičce.

V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila Alenčina maminka.

„Alenko,...“

„Podívej, maminko. To je poslední císařovna. Že je nádherná. A že u nás může zůstat?“

Maminka se k mouřě sklonila a pohladila ji. Ta se na paní zadívala těma velkýma očima a pohled udělal své.

„To víš, že ano,“ maminka se na Alenku usmála.

„Děkuji ti, paní,“ moura se na ní stále dívala.

„Ale ona... To se mi asi jen zdálo.“ Maminka pohladila dceru i kočičku a zamířila ke dveřím. Jako by mluvila.“

„Ale ona mluví, maminko,“ Alenka se usmála a očka jí zářila.

Od té doby moura nestrádala, jídla a pití se jí v dy dostalo jako opravdové císařovně, celá rodina ji milovala a Dorota jí podstrojovala. Moura byla prostě členem rodiny, jak se patří.

         Jednoho dne přoběhla Alenka k mouře celá uplakaná.

„Copak se ti stalo, Alenko?“ ptala se starostlivě moura.

„Maminka se rozstonala. Leží v horečce,“ Alencese přes zalykání špatně mluvilo. „Byl u ní pan doktor, ale říkal, že vůbec neví, co mamince je a jestli se vyléčí.Možná prý umře.“ Dívka se schoulila v křesle a slzy se jí koulely po tvářích. Moura k ní přiběhla a stočila se jí do klína.

„Nic se neboj, Alenko. Jen mě dnes večer dones k mamince a nech mě tam přes noc.“

„Ale co ty zmůžeš, císařovno?“

„Jen mi věř. Věříš mi v jiných věcech, věř mi teď.“

Navečer přišla Alenka do maminčina pokoje s mourou v náručí, přesně, jak kočka chtěla. Počkala, až odejde Dorota, která mamince ještě měnila horečkou prohřátý obklad za studený, a potom pustila mouru do peřin.

„Utři si slzičky a věř mi.“ Mourinka se stočila do klubíčka na maminčině hrudi. Ta ležela v horečce a nevnímala, co se kolem děje. Alenka se opět rozplakala a odběhla do svého pokoje.

Moura ležela na mamince celou noc. Kdyby Alenka přišla v noci do pokoje, mohla by vidět, jak z kočky vychází zlatavé světlo, které prozařuje celé tělo její maminky.

Když ráno přišel pan doktor, moura už na mamince neležela. Při prvních slunečních paprscích odběhla k Alence do pokoje a šla dál spát do svého košíku. Doktor potěšeně zkonstatoval, že mamince největší horečka opadla. Maminka sice stále spala, ale její stav byl podstatně lepší.

Večer moura opět vyžadovala, aby ji Alenka odnesla k mamince a ta tak s radostí učinila.

„Hodně štěstí,“ popřála dnes mouře. Už neplakala. Byla si jistá, že za zlepšení maminčina zdravotního stavu může právě moura. Průběh noci byl stejný jako té předešlé. Tentokrát však mamoinka ztratila celou horečku a ráno už otevřela oči. Doktor š astné rodině sdělil, že tde už žádné nebezpečí nehrozí a maminka si poleží už jen týden.

„Císařovno,“ Alenka doslova letěla k m ouře.

„Císařovno, děkuji ti,“ šťastně ji objala. „Maminka bude v pořádku. A to jen díky tobě. Císařovno moje zlatá.“

Odpoledné se celá rodina sešla v maminčině ložnici. Samozřejmě i s mourou. Bez ní by to nebyla celá rodina.

„Ležela jsem v horečce a zdálo se, že nevnímám,“ povídala maminka. „Ale přesně si vybavuji, že mi u srdce ležela císařovna a sálala zlatem. Cítila jsem teplo, ale ne to od horečky, a bylo mi moc dobře.“ Maminka vzala mouru do náruče a vtiskla jí políbení na hlavičku. „Jsem zdravá jen díky tobe. Děkuji ti.“

         Jednoho dne si zase Alenka hrála s míčkem v zahradě, když na zídce spatřila sedětnádherného černobílého elegána. Tím elegánem se rozumí kocour. Měl lesklou krásnou srst a žluté oči, jejichž panenky byly teď, v pravé poledne zúžené v pouhé čárečky, a očividně na někoho čekal.

„Kdopak jsi?“ zeptala se ho Alenka.

„Mňau, jsem Felix, kocour ze sousedství,“ odpověděl zdvořile. „A čekám zde na jednu krásnou dámu. Á, tamhle jde.“

Alenka se otočila a spatřila mouru. „Máte velice dobrý vkus,“ řekla a odběhla preč, aby mohli být o samotě.

„Dobrý den,“ kocour se mouře dvorně uklonil.

„Dobrý den. Už jsem vás netrpělivě vyhlížela za oknem. Bála jsem se, že jste na mě zapoměl.“

„Jak bych mohl. Dovolíte, abych vás pozval na procházku?“

„Zajisté,“ moura sklopila oči.

„Tedy, přijměte mé rámě.“

Alenka dívala, jak kočky propletly své ocásky a zmizely v trávě.

Na takovéto procházky se od té doby moura vydávala čím dál častěji. A jednoho dne se večer nevrátila. Alenka běhala nervózně po domě a spínala své malé ručky. Když uběhly dva dny a moura nikde, vydala se maminka k sousedům, zda něco nevědí.

„Náš Felix teď stále někam odbíhá, ale ani jednou s nikým nepřišel,“ pravila sousedka. „Zato nám teď krade ryby. Nevím, co to s ním je. Ale kdyby se objevil s vaší kočičkou, určitě vám dám hned vědět.“

Už byl týden pryč a moura nikde. Alenka proplakala celé dny a noci. Najednou u keře v rohu zahrady vidí mourovatý ocásek. A za chvíli už k ni běží moura.

„Císařovno,“ vykřikla radostně. „Víš, jaký jsem o tebe měla strach.ů

„To mě mrzí. Ten Felix je ale popleta. Měl ti vyřídit... ale pojď se sama podívat, co ti to zapoměl vyřídit.“

Moura odvedla Alenku ke keříkům, kde v trávě spinkala mourovatá a černobílá koťátka. Malé ťapičky spokojeně přešlapovaly do vzduchu či na tělíčka sourozenců.

„Maminko, tatínku,“ vzkřikla Alenka a běžela do do haly. „Maminko, Dorotko, poběžte se podívat. Moura přišla. A není sama.“

         Brzy se moura s koťátky přestěhovala k Alence do pokoje. Samozřejmě, že tam za nimi každý den chodil Felix. Nakonec tam trávil tolik času, že by se dalo říci, že se přestěhoval. Jeho majitelka mu v tom samozřejmě nebránila. Velice dobře to chápala. „Bylo by to, jako kdybych nepustila manžela k dětem,“ říkávala. Od té doby se z ní a maminky staly nerozlučné přítelkyně.

„Nevím, co by bylo, kdsyby k nám tenkrát nepřiěla. Od té doby je můj život o tolik bohatší,“ častokrít os té doby říkávala maminka.

Teď už nebyla moura poslední císařovna. To Alenka dobře věděla a začala jí říkat Sisi. „A ve tvém rodě už nikdy nebude poslední císařovna. Protože tvůj rod už nikdy nevymře.“

Napsat příspěvek

Přidej se
k Simiře na

  • Google plus
  • Facebook

Partneři

Jejda! Nejdřív se musíte přihlásit.

Zadejte Vaši registrační emailovou adresu.

Storno

Nemusíte si pamatovat všechno!

www.simira.cz nemusíte nosit v hlavě, občas se sami připomeneme e-mailem. Nepropásněte nové soutěže o zajímavé ceny, nejžhavější produktové novinky ani informace o off-line trzích.


Prosím zadejte platnou e-mailovou adresu.

Děkujeme za přihlášení k odběru novinek!

Získejte řadu dalších výhod!


  • Ušetřete čas při nákupu
  • Získejte přehled o stavu vašich objednávek
  • Nenechte si ujít možnost získat slevové kupóny našich prodejců
  • Ovlivněte dění na Simiře svými postřehy a názory
  • Komunikujte přímo s výrobcem a dohodněte detaily své objednávky
  • Nechte si vyrobit své zboží na míru

Chci se registrovatTrvá to jen chviličku :-)