Návrat do dětství...

Prázdniny...kouzelné slovíčko, které jsem měla na mysli celý školní rok a které mi pomáhalo nějak tento rok přežít. Nemohla jsem se dočkat, až koncem školního roku přijede dědeček a odveze mě ssebou na celé dva měsíce !! Ne, že bych se doma měla špatně, ale uznejte,že životu na vesnici, se vším, co k tomu patří, či spíš v té době patřilo, se nic ve městě nevyrovná. Ani náhodou, ani omylem, ani kdybyste hodně chtěli...tohle dovede posoudit jen ten, kdo prožil na vesnici u babičky a dědečka dětství, byť jen párkrát do roka. Dědeček přijel pár dnů před začátkem prázdnin. Už cesta byla jedno velké dobrodružství,okořeněné mou cestovní horečkou a nevolností. Vlak byl vždy beznadějně přeplněný, dokonce i chodbičky vlaku byly tak plné, že někdy ani průvodčí nechodila, vzdala to předem, prostě neměla šanci se vagónem prodrat. Seděla jsem kolikrát v uličce na kufru, čelo přitisknuté na zapocené okno a sledovala jsem míhající se krajinu. Nejlepší to bylo v noci, kdy kolem oken pršely roje jisker. Vlak totiž táhla pravá a nefalšovaná parní lokomotiva, která z komína vypouštěla oblaka černého dýmu a jiskřiček. Někdy mě pravidelné klepání kol o kolejnice a supění mašiny ukolébalo do lehkého spánku. Když jsem jela s rodiči, tatínek si vždy věděl rady a nějaké místečko nám našel. Byla jsem na něho hrdá, byl totiž bývalý výpravčí a moc dobře věděl, jak to na dráze chodí, kam se obrátit, kdo by poradil či pomohl. S ním jsem se nebála nikdy a nikde. Zato dědeček, jako vášnivý kuřák, si svou dýmku nemohl odpustit a kolikrát se stalo, že měl vlak na zastávce trochu delší prodlevu a děda si šel na perón zakouřit. Po chvilce se vlak rozjel a děda nikde! Byla jsem vždy vystrašená představou, co bych dělala, kdybychom dědovi ujeli! Naštěstí se tak nikdy nestalo a po chvilce se dědeček objevil ve dveřích kupé. Kámen mi spadl ze srdce !!

Možná si někteří z vás pamatují, jak se z perónů prodávalo přímo do okýnek vlaku pivo, párky a limonáda. Měla jsem velmi ráda červenou limonádu balenou v pytlíku, která se popíjela brčkem. Byla to pro mě ta největší odměna, celou cestu jsem se na ní těšila. Vůbec jídlo ve vlaku, byla kapitola sama o sobě. Maminka doma udělala pár chlebů s máslem a se salámem, uvařila vajíčka natvrdo a přibalila rajče. Na pití byl čaj z termosky. Většinou jsem dostala hlad ihned po nasednutí do vlaku, jen co jsme vyjeli z nádraží...

Celá cesta trvala asi deset hodin. Jen šest hodin jsme jeli do Prahy. Praha mě vždy fascinovala, když jsme do ní vjížděli, naplňoval mě zvláštní pocit pokory, úcty, obdivu a tajemna. Dědeček mě uvedl do dějin naší historie, četla jsem Jiráska, Němcovou a Třebízského a tak mě Praha svou krásnou minulostí vždy ohromovala. Na další spoj jsme mívali pár hodin času, a tak jsme si zašli kousek za hlavní nádraží do bufetu Koruna na párek s hořčicí a pak jsme zamířili na Václavák, nebo Karlův most. I na Hrad jsme se podívali, do Zlaté uličky či k Betlémské kapli. Dědeček uměl poutavě vyprávět a v historii se opravdu vyznal. Na nádraží jsem se vracela docela nerada, ale když jsem si vzpomněla, co mě ještě čeká, hned jsem přidala do kroku. Jeli jsme dál, do Severních Čech a brzy nás vítaly chmelnice mého rodného města Žatce. Na nádraží se tatínek zdravíval s bývalými kolegy a hned nás odvedl do nádražní restaurace na dršťkovou nebo gulášovou polévku. Byla to obyčejná, ale čistá hospůdka. V rohu místnosti tiše hrálo rádio a já se cítila hrozně dospěle a důležitě.

Za chvíli na travou zarostlé kolejiště přijel červený motoráček s dřevěnými lavicemi. Pan průvodčí nám proštípnul jízdenky, pak vykoukl ze dveří, zatroubil na malou trumpetku a vyjeli jsme. Motoráček stavěl v každé dědince a já v té době jejich názvy dovedla uhádnout už předem. Jak jsme se blížili k cíli naší cesty, vzrušení a očekávání narůstalo. Vykukuji z otevřeného okna, teplý vítr mi fouká do obličeje, kdybych natáhla ruku, utrhnu z míhajících se keřů pár lístků. A už se blíží stanice Výškov v Čechách !! Motoráček zastavuje a my jsme na konci cesty, pomačkaní a špinaví od sazí. Připadá mi, že mě tu vše vítá. Dřevěná nádražní budova je vyhřátá sluníčkem, pan výpravčí se usmívá, zdraví se s cestujícími a pak jde s řinčením řetězu vytáhnout závory, protože motoráček už s houkáním odjel. Před námi je poslední kilometr cesty do vsi. Jdeme silnicí, po okrajích pole s burgánem. Míjíme první velký strom, je to jasan. Celá cesta je lemována stromy, jsou to takové malé mety. Před vesnicí rostou tři vysoké javory, pak už nás vítá rybník plný kachen a husí, ochraptělý štěkot psa, zavřený krámek, stará budova školy...A pak už v dálce vidím postavu babičky. Už dřív nás pozorovala, když vyběhla za barák na pole, viděla až k nádraží. Ale to jsme byli jen siluety. Teď už jsme tady a já jí vbíhám do zástěry, do měkké, laskavé náruče a hledím do obličeje rámovaného šátkem. Moje babička. Jsem konečně doma…