Mé řemeslo, mé drátky - má láska

Tento článek bude spíše mým soukromým vyznáním řemeslu, které se stalo nedílnou součástí mého života, vyznáním trochu milostným a trochu užaslým.

Na začátek ráda opět připomenu, že se jedná o techniku nesmírně starobylou, že práce moderních „drátenic“ tkají další šperky v tisícileté nepřetržité historii, lemované tenkým vlasem kovu.

Také ráda zmíním, že wire-wrapping je práce nesmírně titěrná, pečlivá. Desetina milimetru se stává kaňonem, rozdílem mezi krásou a symetrií na jedné straně a nepodařeným, zkrouceným kusem kovu na straně druhé. Žrout času, řeklo by se. Času a trpělivosti. Kdo by měl chuť skákat neustále přes kaňony?

Přesto je právě tohle jedna z věcí, která mě na mých „drátcích“ tolik baví. Hodiny klidné, trpělivé práce, nehty olámané od nepoddajných drátků a jedna drobounká smyčka za druhou. Třpytivé, jiskřivé kamínky, které rozhodně nenajdete ležet jen tak u cesty. Fantazie, zhmotněná v něčem zdánlivě jemném a křehkém, a přitom tak trvalém.

Jsem pevně přesvědčená, že měď, ze které své šperky vyrábím, má svou hřejivou, ženskou duši. Že každý zářivě barevný vzácný nerost má svou jedinečnou povahu a jazyk, kterým mi vypráví své příběhy. A že když člověk poctivě pracuje, tak vždycky tvoří a do svého díla vplétá i část duše vlastní.

Každý šperk, který vzejde z mých prstů, v první řadě zcela překvapí mě, milí čtenáři. Nevěřím, že by veškeré mé nápady byly pouze jen mé vlastní, jak o tom hovoří celá řada umělců a tvůrců, lidí rozhodně nadanějších než jsem já.

Věřím, že krása je něco jako fyzická veličina, stejně jako energie, které říkáme život, stejně jako světlo nebo zvuková frekvence. Něco, co zde existuje bez ohledu na nás a někdy to jen skrze nás a k nám promlouvá.

A proto miluju svoje drátky. Je to jedna z řečí Krásy a já jí horlivě naslouchám.

Jak promlouvá Krása k vám?