Diatreta – svět skleněných střípků

Jedna z mála sklářek na Simiře – vlastním jménem Jana Švandrlíková. Sama o sobě říká:

Jmenuji se Jana Švandrlíková a zabývám se především rytinou a občas broušením. V posledních letech, protože již neudržím v rukou několikakilogramové vázy a bloky, se věnuji spíše drobným předmětům, především rytým přívěskům a náušnicím či drobným plastikám.

Jak se stalo, že jste se stala sklářkou?

Tak to se stalo spíše omylem. Však to možná znáte - rodiče chtěli, abych šla na stavební průmyslovku, prý pokračovat v tradici. Jenže já jsem od mala pořád jen kreslila vše a hlavně po všem. Od šesté třídy jsem chodila malovat do ateliéru portréty s dospělými a za každou cenu chtěla na výtvarnou školu, a tak jsem rodiče přesvědčila na přihlášku na školu v Kamenickém Šenově. Byla nejblíže k mému bydlišti v Ústí nad Labem. Tenkrát nebylo lehké se na tuto školu dostat, ale k nelibosti hlavně mojí mamky mě přijali. Bylo mi jedno, na jaký materiál budu malovat, hlavně, že budu ve svém barevném světě.

Problém byl v tom, že na začátku školního roku nám bylo oznámeno, že malířské oddělení se letos neotevře a devět nejlepších z talentových zkoušek půjde na rytce. Ze začátku to bylo ohromné zklamání, protože pod pojmem rytí skla jsem si uměla představit jen skleničky s narytým vínem na kamínku. Když jsem však viděla v muzeu skla, jak klasická rytina vlastně vypadá, tak mne tato jemná sochařina ve skle tak zaujala, že mi zakrátko ani nevadilo, že není barevná. Je to úžasný jedinečný materiál, stačí ho pochopit a potom již nic nestojí v cestě zrodu krásných průsvitných rytin, pokud má člověk obrovskou trpělivost, která k tomuto náročnému řemeslu patří.

Co vás inspiruje?

Vlastně vše kolem mne. Nikdy dopředu moc neplánuji, co vznikne. Dříve jsem ryla hlavně portréty a figurální výjevy, ale dnes raději hledám inspiraci v přírodě. Návrhy si dopředu připravuji málokdy. Nejraději vezmu do ruky kousek vyhraněného skla (bločku) a začnu si po něm čmárat a zkoumám, kde se linka odráží třeba na protilehlé straně a podle toho potom vzniká samotný návrh. Sklo je pro mne něco jako voda nebo vzduch, díky jeho průzračnosti, a tak využívám hlavně jeho vlastností.

Vyrobila jste někdy něco, s čím jste se nechtěla rozloučit? Co to bylo?

Asi určitě, já se s každým hezkým kouskem nerada loučím, ale je to moje živobytí, tak musím. Jednou jsem ryla, to jsem ještě měla páteř v pořádku, obrovský talíř (devět kilo) s římským vozatajem. Celý výjev byl plný pohybu, každý kovový detail byl vyleštěný - myslím, že to byla jedna z mých nejlepších rytin. Dnes je v Itálii v soukromé sbírce a druhý takový talíř již neudělám. To, že jsem jej prodala, mi vyčítá hlavně manžel. Mám doma pár hezkých kousků, ale ty si již skutečně nechám, aby měl syn nějakou památku na mne a já abych se měla čím kochat, až nebudu moct rýt.

Co děláte, když zrovna nepracujete?

Když máte barák, zahradu a jste jediná baba v baráku, tak se skutečně nenudíte. Ještě před nedávnem jsem činila kožešiny a šila z králíků a všeho, co mi přišlo pod ruku, kožíšky, čepice, rukavice - a to vše v ruce. Často něco grilujeme, nebo děláme oheň se sousedy a kamarády. Prostě když se celý den dělá, večer se rádi pobavíme při pivečku, či vínečku. Taky se neustále hrabu v autě, to víte, není již nejmladší, ale jsem na něj moc zvyklá a loni jsem ho celé zbrousila, překytovala, prostě je jak nové i zespoda. Co je nuda? To skutečně nevím. Možná, když jedu na ryby a po několika hodinách přes všechnu snahu mi ani neťukne, ale to jsou prostě ryby a to je jiná epizoda.

Kdybyste nebyla sklářkou, jakou činností byste se chtěla zabývat?

To je krásná otázka. Já kdybych se měla znovu narodit, tak bych chtěla být klukem a být hajným. Prostě celý den v přírodě, to by byl můj sen. A kdyby to nešlo a holt bych byla zas tou holkou, tak mě vedle výtvarničiny vždy bavila fyzika, hlavně mechanika, takže bych si udělala strojárnu a potom bych se snažila nějak spojit design s mechanikou. Třeba navrhovat motorky, auta, nebo jen nějaké zajímavé mechanické nesmysly.

Celou tvorbu Jany Švandrlíkové prezentovanou na Simiře si můžete prohlédnout zde.