Po práci se těším na práci

Po práci (na plný úvazek) se vždy těším… na práci.

Na práci, která mou tvář vyhladí spokojeností, rtům dopřeje úsměv a do těla vlije novou energii.

Na práci, do níž se nemusím nutit, naopak se do ní hrnu.

Na práci, pro kterou nepotřebuju sbírat motivaci, protože ona sama je mou motivací.

Na práci, při níž nekoukám, jak se hýbe čas, a přitom právě při ní mi letí rychle, tak rychle, že si to nepřeju.

Na práci, kdy můžu nechat pracovat fantazii, vytvářet vlastní světy slovy (když píšu) a barvami (když maluju) a řídit se vlastními pravidly.

Na práci, o níž možná mluvím jako o práci, a přitom to není práce. Je to radost. Je to výzva. Je to můj smysl. Je to útulno. Je to domov.

Jsem to já.

Ale někdy je před spuštěním kreativní činnosti potřeba trochu technikálií, trochu přípravy. A tak jsem se za volného odpoledne, kdy se na jedné straně nebe zbarvilo do inkoustu a na druhé do blankytného moře, pustila do výroby podkladové desky pro focení mých obrazů. Těch budoucích, co teprve namaluji, i těch, co jsem již namalovala.

Přesně podle hesla „Co není k dostání, to se vyrobí“ jsem na internetu objevila skvělý návod, jak si pomoci právě tehdy, když potřebujete desku pro fotografování, a jako zastávku si určila hobbymarket. Některé ženy rády brouzdají mezi regály s oblečením nebo kabelkami. Já si užívala hledání správného tmelu a barev a laku a špachtlí a štětců.

Kde mají kulatý štětec? Nikde nevidím ten, který bych měla použít.

Mám koupit tu největší špachtli, nebo spíš menší? A bude mi stačit jedna?

Nemůžu najít tmel… A, už ho mám!

Poté, co jsem si poctivě odškrtala všechny položky, potřebné pomůcky zaplatila a odvezla, zbývalo vyčkat, až bude čas na jejich použití.

Dnes jsem na koberci roztáhla noviny (i když jsem schopná dosáhnout toho, aby tmel ukápl přesně tam, kde do široka rozložené noviny končí), na ně umístila desku, očistila ji od prachu, počkala, až zaschne, a po částech nanášela tmel. Neměla jsem zapatlanou ani polovinu desky, když mi bylo jasné, že malý kelímek, o němž jsem se domnívala, že mi bude stačit, stačit nebude.

Naštěstí mám toho nejvíce pečujícího manžela na světě.

„Sjedu ti pro něj. Kolik ho ještě budeš potřebovat?“

Ani ne za hodinu jsem mohla v nanášení tmelu pokračovat. Krouživými pohyby jsem se snažila dosáhnout určité struktury, aby výsledek nebyl zcela hladký. Nyní čekám, až se tmel uchytí a zaschne. Poté ho ještě vylepším bílou a šedivou barvou a zbarvím do odstínu, který mému oku, a hlavně fotoaparátu, přijde nejsympatičtější. Nakonec všechno zalakuju.

A bude hotovo.

Tedy první část.

Potom totiž přijde na řadu fáze číslo dvě. Kreativnější a zábavnější, kdy se vedle rukou bude moct zapojit i představivost a nápady a hravost.

Na řadu přijde aranžování obrazů, jejich natáčení, posunování, výběr a přidávání nebo odebírání doplňků a focení. Tedy další „práce“.

Po práci se vždy těším na práci.

AKM

P. S. Návod na výrobu fotografické desky pochází od Lenky Dolečkové: http://https://lenkadoleckova.cz/blog/jak-si-jednoduse-vyrobit-fotograficke-pozadi-se-strukturou