Když neteče voda

„Kampak, sousedko? Nikam nepospíchejte. Neteče voda.“ Známý hlas mě zastavil při výstupu z metra.

„No jo, taky jsem slyšela,“ otočila jsem se. Mladá paní se na mě usmála a společně jsme vyrazily do útrob rozpáleného sídliště.

V obchodu jsme se rozloučily. Vrhla jsem se k regálu, který býval plný neperlivých vod. Na prázdných paletách se povalovalo pár igelitových obalů.

„To je legrace,“ zašklebila se na mě prodavačka. „Tak dlouho je nikdo nekupoval a teď jsou pryč všechny. Další nemáme.“

„Cisterna stojí za rohem,“ zastavila se u nás starší žena. „Ale ani tam nechoďte, je prázdná.“

Pokrčila jsem rameny a sáhla pro dvě lahve jemně perlivé. Vždyť já si poradím.

Doma jsem si otevřela obě lahve najednou a ťukla jednou o druhou. „Tak ať dlouho vydržíte, holky. Na zdraví.“ Z každé jsem si odlila skleničku k pití a pak jsem trochu bublinek nalila na kapesník. „To bude mytí,“ povzdechla jsem si. Lahve nevydržely, ale čistší jsem se necítila. Jenom jsem trochu bublala.

 Na žíznivé kytky na balkóně a na oknech jsem se raději ani nepodívala.

„Už nebudu sedět u počítače, přilepila jsem se k židli. Fuj!“ končila jsem po desáté večer mail kamarádce.

Automaticky jsem otočila vodovodním kohoutkem. Ten večer už poněkolikáté. Jako obvykle se ozvalo syčení a prskání, ale také vytekl malý pramínek vody. Nedůvěřivě jsem se na něj dívala. Nemizel. Tekl pořád stejnou silou a kouzlil na mé tváři úsměv. Podstrčila jsem pod něj prázdný džbán.

V jedenáct v noci jsem měla vodu i v několika hrncích a pouštěla jsem na sebe krásně horkou sprchu.

Havárii vodovodního řádu pražského Severního města se podařilo zlikvidovat v úžasném čase a při čekání na zázrak vody tekoucí z kohoutku vznikly další z dětských bačkůrek.