Deník psaný drápkem

Začínáme:))

Kintaró (japonsky Zlatý chlapec)

Modelka, nebo také Mamina.

Tak jenom – abychom si ujasnili vztahy: Modelka, říkají mi také Mamina, to jsem já.
Jsem zasloužilá matka spousty koťátek, ale ta žijí jinde a s jinými rodinami.
Než jsem si pronajala své lidi, žila jsem v jedné vesnici u lesa a řeky, lovila myšky
a malé rybky.
Pak jsem si řekla, že by to chtělo změnu a otočila jsem si kolem prstu své lidi.
Nejprve to špatně pochopili a místo mě si vzali mého syna Honzu. 
Nezlobila jsem se na ně. Jsou to jenom lidi. Navíc tímto způsobem pomohli Honzovi prožít celkem hezký rok života.
Byl, chudák, hodně nemocný a tady na vesnici by dlouho nepožil.
Když se pak ale za rok vrátili zpátky, snažila jsem se naznačit jim důrazněji, že mě už život na vesnici mezi domy nebaví, ať s tím něco dělají. Konečně to pochopili správně a vzali mě s sebou domů, do třípokojového bytu s balkonem. 
Se mnou přibrali také mého mladšího syna, kterého pojmenovali Kintaró. Nevím proč. Stejně mu říkají Kiny. Lidé jsou v tomto zvláštní. Mně také nejdřív dali jméno Modelka, že jsem tak krásná a štíhlá. No, a teď na mě nezavolají jinak, než Mamino. Nejprve se mě to dotklo, ale pak jsem jim to odsouhlasila. Vždyť užívat si výsady matek taky není k zahození. 
Tolik k našemu seznámení.
Aha. Ještě taková drobnost. Mí lidé se jmenují Lenka a Mirek a jejich děti Terezka a Vítek.
Všichni celkem ujdou a co ještě neumí, to je naučím.

06.03.15.
Naši koupili nové postele do ložnice. Nevím proč. Ty staré mi celkem vyhovovaly. Tak to dopadne, když se mě nezeptají. 
Nové postele jsou veliké, vysoké a divně páchnou. Když si je chci drápáním označkovat, Lenka začne křičet, jako bych ty postele chtěla zničit. No nic. Povznesu se nad to a jejich postele použiji jako drápadlo když to nikdo neuvidí. S těmi lidmi je někdy kříž, ale když už ty postele koupili, půjdu je vyzkoušet.

Modelka