Střípky vzpomínek...

Za vesnicí uprostřed polí byl malý hřbitov. Pod tújemi stála márnice a místnůstka s pohřebním vozem, kam jsme nakukovali rozbitým malým okénkem. V koutě se povalovaly staré máry, rozbité lucerny, všude prach a pavučiny. Kolem hřbitovních zdí byly staré německé hroby, snad z devatenáctého století. Některé náhrobní desky byly poškozeny časem a odkrývaly temný pohled do svého nitra, který v nás, dětech, budil podivně vzrušující hrůzu a děsivé představy. Na dětském hřbitůvku jsme nacházeli opuštěné malé hrobečky s pokřivenými náhrobními deskami, na kterých se dalo jen stěží číst. A tak jsme některé očistili od zeleného mechu a dojemné nápisy vykoukly po letech na světlo. Bylo nám líto těch malých tvářiček, které na nás shlížely z porcelánových popraskaných obrázků. Na hřbitov jsme chodili za naším bratříčkem a později i za babičkou. Cestou jsme vždy natrhali plno lučních a polních květinek, které jsme pak vložili do vázy a utíkali jsme napumpovat vodu. Pumpa se skřípotem vychrstla vodu do oprýskané, zprohýbané konve, kterou jsme se supěním dovlekli až nahoru ke hrobečku. Nebáli jsme se, vždyť jsme měli svědomí i myšlenky čisté, dětské. Cestou domů jsme za sebou zavřeli starou, kovanou bránu a zajistili ji rezavým řetězem. Zvuk té brány mě ještě dlouho provázel životem. V paměti mi zůstal stejně jako ochraptělý štěkot starého psa od sousedů, tikot kuchyňských hodin a spousta dalších, které si ještě dnes po těch letech dokážu vybavit v mysli. Podél cesty do vsi rostly hrušně Máslovky a Panenská jablíčka, velmi malá a sladká odrůda. Z holého, jen trávou porostlého kopce Raná vzlétaly povětroně. Nedaleko čněla homole kopce Milá. Do dálky se táhly lány zlatavého obilí. Občas kolem prosupěla čoudící mašinka, vezoucí uhlí do blízké elektrárny, nebo se červeně zablýsknul motoráček. Skřivan vysoko vzlétl a trylkoval svou melodii. Léto bylo voňavé sluníčkem, obilím a prázdninami…