Vodou i tichem...

Rozhodla jsem se po delší době navázat na počátky Milli - blogu a chystám se s Vámi podělit o mé malování v krajině. O malování vodou a tichem.

Jako první přichází chuť. Mno, jídlo mám hodně ráda a doma vaříme téměř jako Madam Rettigová (jen už dost jiné recepty, které si většinou tvoříme dle momentálních dispozic a fantazie)... Ovšem teď myslím chuť tvořit a dýchat v přírodě. Třeba takhle:

Přijde chuť a touha vyjet za město. Když to nejde, tak hledám místo ve městě, kde se dá ještě docela dobře dýchat. Ale stejně si představuji, že jsem za městem, což mi moc nejde, neb nemám ráda vytváření iluzí. Realita je jaká je, Milli, jsi ve městě, rozhodla ses v něm nějaká léta žít, tak to přijmi. Tak ju, jsem ve městě mezi stromy, nebo v krajině za městem, pokud mám možnost jet. 

Mám s sebou batoh, skicák, akvarel, štětce různých velikostí, kelímek na vodu od kefíru, termosku s čajem nebo horkou vodou (ať žije čínská medicína) a samozřejmě chutnou svačinu, kdybych se zdržela. Nikoli dle Magdaleny Dobromily, ale dle Milli nebo Kuby. Je to vše? Kdyžtak mně prosím opravte... 

Jdu a postupně vypínám. Poslouchám své kroky, okolní šum, listí ve větru, ptáky, lezoucí hmyz nebo skákající veverku. Poslouchám svůj dech a tep, vnímám hudbu krajiny i tu svou. Jdu k sobě. V tu chvíli mne napadají melodie i rytmy a ty se proměňují. Někdy se tak nahrnou, až se vesele natlačí do jednoho takového nečekaného alba, které je i zde na Simiře v nabídce... Nebo se poklidně připravují na nové projekty, které na "Proměnu" navážou a na kterých pracuji v poslední době.

Jdu dál, hudba ve mě pomalu ztiší a v tu chvíli vidím barvy, světlo i stín. Najednou se něco stane, ta chvíle a prostor se otevře, pozve mě dál a chce, abych ten moment zaznamenala. Jedině světlo a stín mě zaujme. Neutrální šeď mi nic neříká- když se na ni podívám, nic to se mnou nedělá. A to dá rozum, že pokud to se mnou nic nedělá, nemůžu ani malovat. Možná ten protipól mě oslovuje, podobně jako i já i Vy jsme jak světlí, tak temní- v naději našich krásných a milých vlastností, ale i ve stínu našich smutků a temnot. Jedině v přijetí obou pólů se vytvoří jednotný celek, který je pravdivý a pojímá vše, co život vytvořil. Nebo se o to alespoň snažím? Vlastně nesnažím, přichází to samo, a buď to funguje nebo ne. Jde o to, jak pozorně a potiše naslouchám a přijmu okolní atmosféru i sebe sama.

V tu chvíli sednu, na vše zapomenu, beru štětec, malé kalíšky s pigmentem a jedu. Miluju míchání odstínů... Stejně jako proměny melodií a vícehlasů.

Také máte touhu jít po cestě k sobě? Pomalu, bez myšlenek, poklidně, uvolněně, nebo i energicky, beze strachu z pochybení a posuzování?

Držím nám palce na tvůrčí cestě... Třeba se někde při putování potkáme...

Zatím Vás pozvu na online setkání a prohlídku mého simiřího profilu.

Pěkné jaro,

Milli Janatková