Má cenu dělat téměř beznadějnou práci?

Když píšu tento článek, prsty mi po klávesnici běhají nezvykle pomalu. Jsou ztuhlé a mám pocit, že za poslední dny ještě nerozmrzly a možná hned tak nerozmrznou. 

Máme několik ovcí. Chov máme volný. Jedné z ovcí říkáme Paní Plachá. Je to už zasloužilá matka a má povahu nedůvěřivou. Za žrádlem si přijde, ale odsud posud. Drží si odstup, je ostražitá. Prostě Paní Plachá.

Jak u ní bývá zvykem, na porod si vybírá ty nejmrazivější dny. Nejinak tomu bylo i letos. Když se mrknete ven z okna a vidíte, že vedle ovce něco malého stojí, může se zdát, že máte vyhráno. Zkontrolujete bahnici, jehně přenesete do sena, vidíte, že se matka stará, olizuje ho, pobekává. Všechno je v pořádku. 

Když se za hodinu na seně objeví jehně druhé, mázkem obalené, je pečlivě olízáno a opečováno a za chvíli se již staví na nohy, vaše radost se znásobí. 

Ovce je v pořádku, placenta odešla beze zbytků. No hurá. Skoro už můžeme vytáhnout foťáky.  Jenže ouha, prckové celkem aktivně hledají cecek a mámino vemeno, ale vůbec se to nedaří. Hledají na hlavě a mezi předníma nohama, máma je aktivně hlavou postrkává dozadu, ale nějak to nechápou. Hledají i u berana, ale ani tam jim z pochopitelných důvodů pšenka nepokvete. 

Ještě nejsou zcela doschlá, venku je krutě pod nulou a čas běží. Síly jim ubývají. Paní Plachá si nechce nechat příliš pomoci a při prvních pokusech zuřivě podupává nebo odchází. 

Starší beránek už jen polehává a třese se. Je potřeba, aby vypila alespoň trochu mleziva, které jim dodá potřebnou imunitu, ale veškeré pokusy selhávají. Už po tmě rezignuji a dávám jim trochu vylepšené kozí mléko. Sát umí, beránek i ovečka obsah láhve vyprazdňují během chvilky. Takže si jdu řídit budíka na první noc. 

Zkušenosti naše i jiných chovatelů hovoří jasně. Většina uměle odkojených jehňat nemá moc velké šance. Většinou jsou celkově menší, zakrslejší, méně odolná a často zdánlivě bez důvodu hynou do půl roku. To všechno víme. Jenže když je vidíte, nějak vám to nedá, alespoň to zkusit. 

Nevzdávám se naděje, že se kojení ještě povede. První noc přežila. Když mě vidí, vrhají se ke mně a k flašce. To bohužel není dobré. Potřebuji, aby to zkoušela dál u mámy. 

Další z XY pokusů nechat je přisát k mámě selhává a to navzdory tomu, že Paní Plachá se co se týče plachosti překonává. V předvečer druhé noci, se pokouším přesvědčit jehňata, aby se přisála ke koze. Ta s hlavou v kýblu plném úplatků odevzdaně drží. Leč marně. A pak, zvedám hlavu od kozího vemene, záda mě bolí, u prstů na rukou mám pocit, že když do nich neopatrně cvrnknu, tak se ulomí, a kouknu po Paní. Leží na boku a kouká. Obávám se, aby jí přemíra mléka ve vemeni nezpůsobila zánět, nicméně využívám situace a přikládám jedno a pak druhé jehně. Nejde to. Ovce se však k mému úžasu nechá podojit. Možná už jí bylo blbě, každopádně ani variantu, že pochopila, že se snažím pomoct, nezavrhuji. 

Tohle mléko je jiná liga. Čtyřikrát hustší než kozí už od pohledu. I když to ještě není ideální, protože ho do jehňat dostávám z flašky, blýská se na lepší časy. O hodinu později jehňata spokojeně spí a zdá se, že ani ta kosa jim významné problémy nedělá. 

Podaří se nám ještě s manželem Paní Plachou (s použitím mírného násilí) v okolí vemene ostříhat, abychom jehňatům co nejvíc usnadnili přístup k mléku. Další pokusy o přiložení jehňat necháváme na druhý den.

Druhá noc je za námi a jehňata jsou ráno čilá. Motají se pod nohama, hledají, odkud vytáhnu flašku. Paní Plachou musíme nalákat na žrádlo, po včerejším večerním stříhání a dojení nás nechce ani vidět. Podaří se nám ji oddělit a uzavřít  s jehňaty a pak... Hurá. Sice vleže a s asistencí, ale nejprve jedno a pak i druhé jehně poprvé saje mlíko přímo od mámy.

Že by se blýskalo na lepší časy? O tři hodiny později jsme zase na začátku. S vypětím všech sil pije alespoň jedno jehně, druhé považuje mámin cecík snad za otrávený. A i to první spíš jen žužlá, nejsem si jistá. Ztrácím síly. Paní Plachá trpělivě leží, občas dokonce postojí, aniž by se snažila zdrhnout. Dorazil pytel s umělým ovčím mlékem. Další pokus byl ještě tragičtější, jehňata cecek odmítají, dožadují se flašky. Soudruzi asi někde udělali chybu. S nastupující nocí další pokusy omezuji na minimum a tupě krmím. 

Třetí noc je za námi, jehňata žijí, Paní Plachá už je pěkně vytočená. Mám pocit, že jakékoliv další násilné pokusy o kojení budou mít spíš negativní důsledky.  Zatím o jehňata alespoň jeví zájem, olizuje je, očuchává a volá. Začíná proti mně vyrážet s nebývalou neotřelostí. OK, jehňata teda odkojím, pokusů o napojení na mámu se pomalu vzdávám. Obě jehňata z flašky krásně pijí. Beránek je mnohem hladovější, vypije dvakrát více než ovečka. Trochu se o ni bojím, je nahrbená a rozhodně se neprojevuje tak akčně jako bratr. Začíná být také viditelně menší.

Máme tu čtvrtou noc a stále to vše nějak jde. Na vstávání si  zvykám a přestávám prskat, že se mi nechce. Ono také pomohlo, že mě začal střídat muž. Další dítě už jsme nechtěli, a teď máme rovnou dvojčátka. Naštěstí ten jejich vývoj netrvá tak dlouho jako u člověka. A dnes -  pátý den jejich života tedy konečně vyndávám ten foťák. Pro tu dávku roztomilosti, pro tu něžnost a důvěru. Protože, i když si jste skoro jistí, že to nemá cenu, vyplatí se to zkusit! Protože i  ten pocit, že jste udělali všechno, co jste mohli, stojí za to. Protože i  vědomí toho, že proti přírodě zmůžeme jen málo, je poučné. Pro vědomí konečnosti, pro uvědomění si křehkosti života. Pro krásu a bolest všedního dne. 

Jak to všechno dopadne, to zůstává ve hvězdách (a tak to má být). A pokud to bude stát za to, určitě vám dám vědět. Zatím čus, mějte se, jdu dělat mlíko. :)))