Na cestách - Jak nás chtěla sežrat mlha

Naše toulavé boty opět začaly podupávat ve skříni, a to znamená jediné. Musíme je vypustit ven. Není moc možností, kam dojet v prosinci autem a mít možnost se ohřát na slunci. Naším cílem se stalo Španělsko, oblast poblíž přímořského města Tarragona, skalní ráj u překrásné horské vesnice Cornudella de Montsant.

  • 8. 1. 2017 napsal admin Zdenka
  • pozvánky
  • 792x
  • 3  (+3 / -0)

Základem zimní výpravy je půjčit si pořádné auto, doplnit plyn, naftu, zásobit se jídlem, zajistit dostatek elektroniky na cestu a obrnit se trpělivostí. Je to strašně daleko. Obytňák nejede rychle. Pokud jedete rychle, sežere vás. Naštěstí v Německu ještě pořád mají dálnice zdarma. Ve Francii vás ovšem sedřou z kůže. Zvolili jsme proto cestu mimo dálnici, po mnohdy krásných rychlých silnicích, leč proložených velkým množstvím kruhových objezdů. Co vám budu povídat, připadala jsem si, jako když se vyšívá vlnkový ubrus. Tolik provensálských vísek s vánoční výzdobou jste neviděli. Závratnou rychlostí 50 km v hodině jsme dobyli první lezecké mezipřistání na cestě do Španělska, překrásné údolí řeky Tarn.

Počasí skvělé, přes den na slunci teplíčko, večer zima, ale auto přece topí. Je čas popojet. Všichni se těšíme jako správní suchozemci na moře. Už jsme na dohled, ovšem blíží se večer a musíme najít pohodlné a bezpečné místo na přespání. To bývá mnohdy bojovka. Dojezdy kamsi potmě jsou děsné. Ale vždy to vyjde a najdeme vhodné místo. Tentokrát jsme se vzbudili přímo v přístavu a na blízké pláži jsme našli obrovské mušle. No, přeháním, ale jsou velké asi jako pivní tácek.

Cílová destinace již v dosahu, nádherné počasí, skvělá předpověď. Pod vidinou cíle přestáváme vyšívat kruhové objezdy a najíždíme na španělskou dálnici. Míjíme Barcelonu a šílenou rychlostí 100 km v hodině sjíždíme na Tarragonu, Reus a už si voláme se stejně postiženými přáteli, kteří místo pojídání dobrot z vánočních stolů dají přednost trmácení přes celou Evropu kamsi do lesíka. No, a to poprvé zaslechneme varovnou větu: ,, Už se na vás těšíme, ale je tady taková podivná mlha."  Jsme cca 15 km před cílem, všude nebe jako plech. Jaká mlha? Co je to za blbost? Varovně vidíme na obzoru v sluncem nasvíceném pohoří stříbrný flíček. A to je ona. Inverze.

To, co následovalo celý další týden, se těžko popisuje. Nad mlhou krásně. V mlze strašně. Lezecké oblasti přesně v půli cesty. Jestli si pamatujete na Krkonošské pohádky, jak bobtnala mlha, tak to jsme zažívali. Jako když někdo dolévá vodu do hrnce. Byly to ovšem jedinečné podmínky pro fotografování.  Západy slunce nad prastarou vesnicí Siuranou byly jedinečné. Pokud ovšem mlha nepohltila i ji.

Naštěstí stačilo vyjet z toho stříbrného fleku a vyrazit k moři. Poslední den v roce jsme strávili na pláži a ve městečku, potulováním po přístavu a nakonec dobrou večeří z mořských potvor. Půlnoc jsme vesele zaspali opět na našem milém parkovišti v mlze.

 Ještě pár dní jsme vydrželi. Úprky nahoru a dolů, cestu hrůzy obytným autem po cestě tak pro oslíka, kdy nevíte, jestli se na konci vůbec otočíte, výstup hodinu ke skalám nad mlhou, klobouk dolů před dětmi, které šlapaly do kopce, ani nenadávaly. I tam se nás ta mlha pokoušela dohnat. Pokus o zaparkování bydlíkem v Barceloně, tekoucí nervy v provozu velkého města. Jedeme k domovu. Krásná místa jsme viděli na pobřeží u hranic Španělska a Francie. Příjemné toulání na slunci. Jenže už musíme domů. Předpověď počasí není příznivá. Silný vítr a blíží se mrazy. Opět nějakou dobu vyšíváme kruháče a jedeme ještě do lezecké oblasti Seynes v Provence ve Francii.

Dojíždíme, parkujeme krásně pod skálou, sluníčko. Krása. Ráno dochází plyn a nastává zima. Jdeme ještě do skal, ale je jasné, že nás čeká zábavná cesta domů. Vyzkratovali jsme i dobíječ telefonů, asi soustavným dobíjením. Ještě kus jedeme podél dálnice, ale poslední kus Francie zdoláváme po dálnici za těžké peníze. To auto účtují snad jako kamion. Už nemůžeme. Jsme uřízení a v 10 večer parkujeme u pumpy a celá rodina se zastýlá v -4 stupních do alkovny. Ó, jak děti umí hřát. Ještě jsme vypustili z auta všechnu vodu a ráno se nám nechce vystrčit nos. Děti nadšeně uvítají hody u McDonald´s a řádně si to užívají. Pak už jen frčíme a frčíme. Když zahlédnete směrovky Norimberg, máte pocit, že jste již ve své posteli.

Auto je uklizené a vrácené, prádlo se pere a zuřivě doděláváme školu, na kterou jsme ani nekoukli. Podotýkám, že dětem došly velice brzy elektronické hračky a hrály hry, četly si, kreslily, i náš obvykle zamlklý syn si s námi pořád povídal. Stálo to za to.

Pokud rádi cestujete, šťastnou cestu.

Zdenka

 

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Přidej se
k Simiře na

  • Google plus
  • Facebook

Jejda! Nejdřív se musíte přihlásit.